Tento článek byl napsán již 22.10.2019 a dlouho ve mě uzrávala odvaha ho zveřejnit, jelikož jeho téma je pro mne velmi osobní, až intimní… Odvahu jsem našla až na Štědrý večer, ale jelikož mi nefungovalo přihlašování do blogu, uveřejňuji ho o den později. Je určen všem, kdo se zabývají otázkou dobrovolné bezdětnosti, především pak těm, kdo jsou za svůj názor a pohled na věc odsuzováni, mají zmatek ve svých pocitech a nelíbí se jim, kam je tlačí “většinová” společnost…

Říjen 2019

V poslední době se ve mě ukotvují pocity ohledně chtění a nechtění dětí, všeobecného postoje společnosti a názorů na toto téma. Jelikož s ním mám dlouholetou zkušenost a procházím si v životě několika fázemi na toto téma, cítím, že k tomu mám opravdu co říct. A to především z toho důvodu, že se mi nelíbí odsuzování žen, které se rozhodnou děti nemít a o nichž rádi kolují zvěsti, že jsou sobecké. A tak na téma sobeckosti a odsuzování píšu tento článek.

Již před nějakou dobou jsem si koupila knihu „Učebnice sebelásky“ od Lucky Kolaříkové, první vlastněný výtisk jsem půjčila osobě, o které jsem si myslela, že jej potřebuje více než já (ach to moje zachraňování) a o které navíc pochybuji, že si jej, kdy přečetla. Kniha se mi již nevrátila, a tak jsem si toto léto objednala výtisk druhý, ten v průběhu září začal číst můj partner (jelikož knihovnu spolu vzájemně sdílíme) a já se jednoho dne do ní ze zvědavosti začetla a už ji nedala z ruky. Byla ta správná chvíle zpracovat její obsah, a navíc jsem si k mé radosti uvědomila, že na cestě sebelásky již nějakou dobu sem.

Lucie v této knize hned na začátku krásně rozklíčuje jednotlivá slova, kterým jsme my lidé v dávných, či možná i nedávných dobách přiřknuli negativní význam. Slova jako sebestřednost, sebevědomí a sobectví. Slova, která ovšem ve svém jádru a prapůvodním významu vůbec špatná nejsou. Právě sobectví je zde popisováno jako „sobě-tství“, tedy podobně jako přátel-ství či partner-ství, vztah ne s někým dalším v našem životě, ale vztah se sebou samým. A řekněme si narovinu, co by na dobrém vztahu sám se sebou mělo být špatného?

Ale vraťme se zpět k tématu chtění/nechtění dětí. Já sama děti nikdy nechtěla, nevěděla jsem proč, ale prostě tomu tak bylo a až postupem času se mi tento postoj podařilo rozklíčovat a díky tomu i tento radikální pohled změnit a pochopit (ale rozhodně netvrdím, že moje zkušenost je lékem pro všechny a že u někoho jiného to musí mít stejný závěr). Za pomoci rodinných konstelací jsem zjistila, že za tímto postojem stojí obrovský strach, který ovšem není můj, ale stojí za ním má ženská rodová linie, zatímco v mém srdci sídlí touha po tom děti mít. Toto poznání bylo a je velmi ulevující a krásné, ale otázka, zda jednou děti mít budu je stále ještě otevřená, na druhou stranu jako správná vodnářka jsem si vědoma faktu, že „vyrábět“ na tomto světě potomky a mít je za vlastní je velmi ošemetné, protože lidské tělo je pouze biologickým skafandrem, se kterým se pohybujeme po této planetě jménem Země, jak s oblibou říká astrolog Richard Stříbrný, avšak důležitější, než tělo je duše a ta nám/ k nám nikdy patřit nebude. Proto nám vodnářům v rámci naší svobodomyslnosti mnohdy postačí starat se o děti ve svém okolí 😊

A tak to bylo i v mém raném dospělém věku, o vlastních dětech jsem nechtěla ani slyšet, ale za to jsem si velmi dobře uměla představit adopci nějakých cizích. Dnes po všem, co o sobě vím, chápu zpětně proč a také to, že mé pocity byly opravdu na místě. Moje matka totiž mezi mnou a bratrem přišla o čerstvě narozené miminko, které nebylo dostatečně vyvinuté pro život a po několika dnech zemřelo. Moje maminka si tuto ztrátu v sobě nikdy nezpracovala, uzavřela se před touho bolestí a následně část této zkušenosti otiskla do mě. Navíc si nemyslím, že toto je jediný případ v mé rodové linii a před tím se s tím setkalo více žen, jasně cítím otisk jejich bolesti

„neumíme rodit děti, těhotenství je riziko, sex je riziko“.

Proto mimo jiné tento rodový dar ovlivnil i moji sexualitu. Výsledkem byl obrovský strach, který jsem pociťovala a nevěděla proč a děti odmítala, a to nejenom ty svoje, měla jsem strach z kontaktu i s těmi z okolí. A tak, jak plynul čas, a já se dostávala do věku a životních fází, kdy mít dítě by bylo automatickým vyústěním vztahu, manželství, pořízením vlastního bydlení, začala jsem být konfrontována i s odsuzováním společnosti, jak na sociálních sítích, v různých diskusích, tak i v životě. Odsuzování od lidí, kteří mají v hlavě jen jediný mentální vzorec, a to je ten, že každá žena chce děti a ta která říká, že ne, je sobecká a má ráda jen sama sebe. Tito lidé nejsou bohužel schopni se podívat dále než jen za tyto svoje mantinely a nevidí kolik bolesti za tímto rozhodnutím mimo jiné může stát.

Ta ke mně totiž doplula jeden říjnový víkend…

V půlce října jsme s partnerem odjeli víkend do Bavorska a mě již několik dní před tím nebylo moc dobře, cítila jsem se vyčerpaná a uvnitř úplně vysosaná, přetížená celým životem, s nechutí do jakékoli aktivity, na které jsem se před tím těšila. Teď vím, že jsem se jen dostala velmi blízko k traumatu, v těchto dnech jen přežívala a trauma se mi následně otevřelo až na cestě na naši destinaci. Hned v pátek večer jsme po cestě poslouchali ukázku z audioknihy o nalezení vlastní hodnoty, kterou napsal terapeut s širokým spektrem zkušeností ze své vlastní praxe. Uváděl tam několik příkladů, kdy si program nesený z dětství překrýváme v dospělosti anti-programem, kterým tuto bolístku zakrýváme a tím ovšem často ztrácíme svou vlastní hodnotu. Uváděl tam také silný program vlastní sebe-destrukce který si životem neseme, pokud nejsme okolím přijímáni především na emocionální rovině a doplnil ho příkladem z přírody, kdy na rybníku sledoval rodinku kačenek čítající několik mláďat a jejich matku, jedno mládě bylo jaksi menší a nepříliš zapadající do zbytku skupinky (takové ošklivé káčátko), tím pádem se od zbytku osazenstva i své vlastní matky dočkalo pouze odmítání a štípání do svého malého tělíčka. Následovala fáze, kdy malé káčátko potopilo svou hlavičku pod hladinu vody a již ji nezvedlo, a autor se jen díval, jak jeho malé bezvládné tělíčko unáší proud. Stačila tato malá scénka v mé představě spustil se vodopád slz doprovázený silnými emocemi a má traumatická vzpomínka se opět vydrala na povrch. Ale ačkoli emoce byli velmi silné, dařilo se mi nad nimi uchovat odstup a vše vnímat jen jako proces, ze kterého opět vystoupím silnější a s větším pochopením. Co mě ovšem zasáhlo nejvíce a co se týká tématu tohoto článku, je silný pocit, který stál jako hlavní za mým odmítáním pořídit si vlastní potomky. Pocit, že tuto hrůzu a bolest v žádném případě nechci předávat dále. Představa, že někdo, a tím spíše mé vlastní dítě, prožívá stejnou bolest by mě roztrhala na kusy. A jak víme o traumatech – jsou často přenosné v přímé linii, protože rodič postižený traumatem je v podstatě odříznutý od svých pocitů, a proto nemá, jak dále předávat svoji lásku a emocionalitu na své potomky.

Je mi jasné, že mnozí nezasažení by mě mohli nařknout z toho, že nad věcmi příliš přemýšlím, ale popravdě, zde nejde o rozum a mysl, zde jde jen a pouze o pocity a jelikož jsem cítící a empatický tvor, svými pocity se řídím, protože ony mi dle mého názoru nejlépe ukazují cestu. A i přes to, že díky tomu dnes ve svých 35 letech děti nemám a nevím, zda i přes svou současnou touhu je mít budu, žiji s vědomím, že vše je, jak má být a vše v pořádku. Kdybych si je v minulosti pořídila jen a pouze z rozumových důvodů, které jsou nám bezdětným předkládány společností:

  • Kdo se o tebe ve stáří postará?
  • Kdo bude vydělávat na tvůj důchod?
  • Co když jednou budeš litovat?
  • Kdyby všichni přemýšleli jako ty, tak za chvilku vymřeme.
  • Atd.

Měla bych dnes pravděpodobně podobně traumatizované potomky a zmítala se v touze jak jim co nejvíce od jejich trápení pomoci. A i sobě.

Za sebe uvádím 3 své favority k tomuto tématu:                           

Walnut – ochrana před vnějšími vlivy z okolí – před názory, postoji a odsuzování jinými

Crab Apple – přijetí sebe sama takový jací jsme

Wild Oat – nejistota ohledně životního směřování, životní křižovatka